← Blog · 13. září 2026

Dům s krásnou vyhlídkou a nelehkými osudy 20. století

Cestou k Nerudově ulici většinou spěcháme ulicí Úvoz celí nedočkaví. Oči ještě zláká zelený výhled na Petřín a na pod ním rozkvétající Prahu sta věží, ale dům na jižní straně Úvozu snadno přehlédneme.

Stojí v Úvoze číslo 13 a dnes v něm sídlí švédské velvyslanectví. Na první pohled možná není tak starobyle okouzlující jako jeho barokní sousedé. Jenže kdyby jeho zdi uměly vyprávět, to bychom koukali.

Dům nese poetický název: Na Krásné vyhlídce. Životy jeho obyvatel ale mnohdy moc krásné nebyly a rozhodně postrádaly nadějné vyhlídky.

Tak trochu „Schindlerův seznam“ po česku

Dříve tu bývala hospoda, která nesla stejné jméno. Na konci dvacátých let 20. století si toto místo vybral český právník Josef Růžička, který zde plánoval vybudovat krásný domov pro svoji rodinu. Na vile, která měla více bytů, rozhodně nešetřil, mohl si to dovolit. Byl majitelem brusírny diamantů v Turnově.

Od roku 1932 působil jako konzul Panamy. A právě této funkce využil po nástupu nacistického pronásledování. Židům vystavoval panamská víza, která jim umožňovala uniknout z dosahu nacistického režimu.

Zachránil mnoho lidských životů, ale... Někdo z jeho sousedů ho udal gestapu. Ve svém domě byl zatčen a deportován nejprve do Terezína, pak do Mauthausenu. V jeho prospěch intervenoval i tehdejší prezident Emil Hácha, avšak marně. Josef Růžička se do svého krásného domu ke své rodině už nikdy nevrátil. Ubil ho dozorce v kamenolomu u Mauthausenu.

Ornitolog a odbojář

Po válce se mělo vše obrátit k lepšímu, ale nestalo se. Dcera Josefa Růžičky, mladá Taťána, se provdala za Veleslava Wahla. A to je další pozoruhodný obyvatel tohoto domu. Veleslav Wahl byl špičkový ornitolog a proslavil se pracemi o pražském ptactvu. Kromě toho se aktivně účastnil protinacistického odboje a na rozdíl od pana Josefa Růžičky válku přežil.

Jenže po únoru 1948 se postavil také proti novému komunistickému režimu a to už mu neprošlo. V září 1949 byl zatčen a po vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti. Bylo mu pouhých osmadvacet let. Byl popraven v pankrácké věznici v červnu 1950.

S Wahlovou smrtí se pojí ještě jeden pozoruhodný příběh. Historik Jindřich Marek uvádí, že právě v hodinu jeho popravy udeřil blesk do starobylé lípy u rodinné hájovny Pankrác pod Bezdězem – stromu, který měl Wahl rád – a zničil ji.

Ani jeho žena Taťána represím neunikla. Ve vězení strávila jedenáct let a na svobodu se dostala až při velké amnestii roku 1960.

Nový začátek pro Elišku Junkovou

Jméno Elišky Junkové známe především ve spojení s rychlostí, závodními vozy Bugatti a českými pneumatikami. Ve dvacátých letech dokázala za volantem soupeřit s nejlepšími automobilovými jezdci své doby a respekt si získala i na těch nejtěžších evropských tratích.

Rok 1928 měl být vrcholem její kariéry. V květnu zazářila v legendárním sicilském závodě Targa Florio (ano, podle toho se jmenuje ta limča), kde se dlouho držela mezi nejlepšími a nakonec dojela pátá. Jen o dva měsíce později se ale svět, který Junkovým přinesl tolik radosti a úspěchů, obrátil proti nim.

Dne 15. července 1928 nastoupil její manžel Čeněk Junek do Velké ceny Německa na Nürburgringu. Eliška tentokrát nezávodila, byla uvedena pouze jako náhradní jezdkyně. Čeněk vyrazil na trať ve své bugatce a v pátém kole dokonce zajel mimořádně rychlý čas. V následujícím kole však přišla tragédie. V horkém počasí byl asfalt změklý, Junek dostal smyk a jeho vůz narazil do skály. Mechanik, který s ním jel, nehodu přežil. Čeněk Junek utrpěl těžké poranění hlavy a zemřel. Bylo mu pouhých čtyřiatřicet let.

Pro Elišku to musel být strašlivý zlom. Jeho smrt definitivně uzavřela její vlastní závodní kariéru a za volant závodního vozu už se nevrátila.

Musela začít znovu a také opustit místa, která jí manžela příliš připomínala. Do té doby žila v pražské Lucerně, odkud se po Čeňkově smrti přestěhovala na Hradčany. A právě tady se její příběh protíná s naším domem Na Krásné vyhlídce v Úvoze.

Na jeho zdi dnes najdete pamětní desku, podle níž zde Junková bydlela v letech 1930 až 1994. Jenže i pamětní desky se občas mýlí, takže kdoví... Některé prameny uvádějí, že se sem nastěhovala už roku 1928, tedy krátce po manželově smrti.

Každopádně tu nakonec prožila více než šedesát let svého života. Prakticky až do jeho konce.

Švédská ambasáda a rodinné tajemství

Po válce si část domu od Anny Růžičkové, vdovy po Josefu Růžičkovi, pronajal švédský stát pro své diplomaty. Po komunistickém převratu byl dům ale rodině zabaven. Švédské velvyslanectví v něm však zůstalo a také Anně Růžičkové zde bylo dovoleno bydlet dál. Ve svém vlastním domově, který s manželem vybudovali, se však stala pouhou nájemnicí.

Po roce 1989 byl majetek rodině vrácen. A příběh dostal dobrý konec.

Růžičkova dcera Taťána, která mezitím žila ve Spojených státech, svou polovinu domu věnovala Švédsku. Druhou polovinu švédský stát odkoupil od rodiny jejího bratra, Primuse Růžičky. Od roku 1993 tak celý dům patří Švédsku.

Nás však zajímá hlavně Primusova dcera, Kateřina Ebelová, která odhalila hrdinství svého dědečka Josefa Růžičky. O rozsahu Růžičkovy pomoci Židům rodina totiž dlouho vůbec nevěděla. Teprve až v roce 1996 Kateřina Ebelová při probírání dědečkova archivu náhodou našla ručně psanou knihu panamských víz a zaujala ji jistá nesouměrnost. Zatímco v letech 1929–1937 bylo úřadem jejího dědečka, panamského konzula, vydáno pouze 9 víz, od roku 1938 do roku 1939 už to bylo asi 1500 víz. Právě tato víza byla vydána osobám s židovskými jmény.

Pražské domy vážně vyprávějí

Člověk jde ulicí, podívá se na jeden dům a najednou se před ním otevře mnohem víc než jen dějiny architektury. Jedna automobilová závodnice. Jedna rodina. Nacistická okupace. Komunistické vězení. Švédští diplomaté. A rodina, která se o hrdinství svého dědečka dozvěděla až desítky let po jeho smrti, páni...

A to jsme stále ještě ani nedošli do Nerudovy ulice!

Právě tudy chodíváme na komentované vycházce Nerudovkou ke Karlovu mostu. Začneme na Pohořelci, sejdeme Úvozem, zastavíme se i u domu Na Krásné vyhlídce a pak budeme pokračovat Nerudovou ulicí přes Malostranské náměstí až ke Karlovu mostu.

Cestou si budeme všímat domovních znamení, lidí, kteří tu žili, zapomenutých příběhů i drobností, kolem kterých člověk snadno projde.